V neděli spolu nemluvíme!

No vážně. Maximálně pantomima a když to jinak nejde tak šeptám. Jsem blázen? Tak trochu. A právě proto pečuji o své duševno. Nejprve jsem o něj nepečovala vůbec. Pak jsem začala pečovat alespoň o své fyzické tělo, ale to se dost zvrtlo... To mě ale zase vrátilo k té duši, že... A to mě opět pomalu vrací k tomu tělu. 

A tak dále, do kolečka dokola:)))

A řekněme si to upřímně. Nároky na dnešní ženy jsou neuvěřitelné. 

Kdyby šlo jen o ono pověstné: Žena by měla být kuchařkou v kuchyni, dámou ve společnosti a gejšou v posteli, jak pravil Miloš Kopecký, náš přední herec a velký milovník žen, možná by se to ještě s řádnou průpravou dalo zvládnout. Ale i ta průprava dnes často pokulhává. Například ne každá matka naučí svou dceru vařit. Nebo být dámou...

A co teprve ta gejša v posteli? No tady už jsou alespoň všudypřítomné kurzy tantrické sexuality, i když velmi různé kvality. Málokdy se ale radíme s těmi staršími, moudrými ženami. Málokdy.  A témeř nikdy ne s těmi našeho vlastního rodu. Čest vyjímkám!

Počkat počkat, není těch rolí a očekávání kladených na ženy ještě více? No ano! Buď dokonalá, naprosto přijímající, chápavá, milující a netraumatizující matka a partnerka. Měj perfektní vrcholovou superplacenou kariéru a prosímtě, ženo, vypadej u toho všeho jako topmodelka! 

Jak se to stalo? Co k tomu vedlo, k těmhle nerealistickým očekáváním na nás ženy? Kde a kdy máme brát čas na sebe samé? V tichosti spočinout ve své ženskosti a cítit se dobře sama ze sebe... 

V minulých stoletích ženě v domácnosti pomáhaly, samozřejmě podle jejího postavení, služebné, kuchařky, hospodynně, chůvy anebo děvčata ze vsi aby se zaučila do manželství. A také příbuzní a vlastní děti, mnohem více než dnes. 

Zkrátka a dobře, na ženu za celou dobu lidské historie nebylo uvaleno takové břímě povinností jako je tomu dnes, v jednadvacátém století. Doba se změnila ale práce zůstává. Prádlo se samo nevypere. Respektive samo do té automatické pračky nedojde:)

Žít v téhle době spokojeně se svou citlivou povahou mi pomáhá mít a znát rodinný i svůj osobní pravidelný rytmus dne, týdne a roku. Mám velmi vědomého a pracovitého manžela. Pracuji jen na částečný úvazek. Snažím se vytvářet pomocné sítě s ostatními matkami. Plánuji a předvídám. 

A ano, v neděli nemluvím.

Když to prosím jde! Někdy je potřeba poobědvat se s širší rodinou, nebo dopoledne vyprovodit víkendovou návštěvu. Když to ale jde, na neděli si nic neplánuji. Starost o domácnost, syna a zvěř máme harmonicky nastavenou a rozdělenou skrz celý týden. A od pátku mám většinou uklizeno a navařeno...

A tak v neděli nemluvím. S nikým. Nemusím. Nechci. Maximálně se zvířaty. 

Vstávám si v kolik chci, dělám si co chci. Telefon mě zajímá jen když si chci něco vyfotit, natočit. Čtu. píšu, plánuji. Dívám se na filmy, obědvám venku. Pečuji o své tělo i duši. Tak jako dnes.

Dneska byla ta neděle zcela ukázková. A ještě jsem mlčky přes přes plot u pozdního oběda sledovala šťastné a superšpinavé dítě jak si hraje v zahradě s tou naší faunou a taky manžela jak seká dřevo. 

Trvalo to roky, dlouhé roky, dostat se sem. Ale můj vnitřní klid je mým celoživotním cílem, životní hodnotou. A tak jsem začínala zas a znova, když se nedařilo. Nevzdávala to. Věděla jsem, že sedřít se v práci a úzkostlivě uklízet každý drobek prostě nechci.  Nemohu plýtvat svou životní silou na úkoly, které nedokážu splnit.

A konečně se mi to párkrát do měsíce, ano v neděli, povede!

Myslím, že s opravdovým odhodláním a trochou sebeúcty se to může podařit téměř komukoliv z nás. Na nejčastější mezilidskou hru "Ano, ale..." nehraju. Když to doopravdy chceš, tak to zvládneš.

Zdraví Celestýna ze Statku na Potoční

♡