Tak máme statek...

Ráda bych začala tím, že jsem statek chtěla vždycky, ale není to pravda. Vyrostla jsem v centru Prahy a na venkově trávila maximálně část prázdnin. Vždy jsem se považovala za městského člověka. To se začalo měnit když mi biologické hodiny okolo dvacátéhopátého roku života začaly tikat. Našla jsem si muže (to je zábavné, o tom třeba jindy), který právě koupil krásný nový byt na malém městě, ve kterém žije velká část mé rodiny. Tady jsme založili rodinu vlastní. Přírody bylo najednou okolo mě více. Hodně času jsme trávili na zahradě u Labe a jezdili se psem na výlety. 

Jenže to nestačilo. 

Světlý byt s parádním výhledem a okny až na zem byl krásný, ale špatně se nám v něm spalo, dýchalo, v létě jsme se doslova pekli. Začali jsme čímdál víc mluvit o tom, jaké by to bylo, mít vlastní dům se zahradou. A tak, když se přistěhovali noví superhluční sousedé a manžel už se týdny a měsíce nevyspal, řekli jsme si dost a začali jsme zkoumat své představy, přání a možnosti.

Radek chtěl od začátku vilu, takovou tu spořádanou, několikapatrovou s obdelníkovou pěstěnou zahradou. Já sice nevěděla co chci, ale tohle to nebylo. Tak jsme začali jezdit po všech čertech - nanejvýš ale hodinu od Prahy. Stavět nový dům jsme nechtěli. A mě se začal tříbit vkus. 

Líbilo se mi vše staré, rozpadlé, megalomansky obrovské a v krajině velkolepě rozlehlé. Byla jsem u vytržení z hospodářských usedlostí, statků, polí, stodol a dvorů. Taková romantika. Takové možnosti! Manžel samozřejmě omdléval při zjištění, že jsou tyto domy často bez základní infrastruktury a navíc také zatížené ochranou památkářů. Já ovšem klasicky vše viděla "jak Hurvínek válku" :)))) 

Chtělo to trochu času, ale nakonec jsme našli ten jeden, JEDEN JEDINÝ. Dům, který splňoval manželovy věcné požadavky i ty moje nejasné, rozmazané, vizionářské. 

A tak si tu bydlíme. V domě ze 16. století se zdmi tlustými jeden a půl metru, s velkou divokou zahradou a dalšími polorozpadlými hospodářskými objekty. Topíme dřevem, budí nás kokrhání a lišky dávají dobrou noc. Dům i jeho okolí a zahradu s respektem studujeme, naciťujeme, obnovujeme a oživujeme. Bez jakékoliv průpravy tak zničehonic máme (na mou obranu - většina z nich byla za odvoz!) ovečky, beránky, kozu, kozla, miniprasátka, křepelky, slepice, kohouty, králíky, spoustu koček a stále tu jednu psici. 

Postupně zjišťujeme, že je smutné, tento nádherný životní prostor nesdílet s dalšími lidmi. Však bežně na takovém místě žilo rodin několik! Proto pomalu ale jistě budujeme svou komunitu. Však se přijeďte podívat. Seznámit, pomoci, dobře se najíst. Třeba tu už zůstanete:))

A co nás čeká dál? Nevíme! 

Ale máme statek... 

♡

Zdraví Celestýna